MŮJ PŘÍBĚH ...Cesta do středu bolesti

09.08.2018 10:48

Možná inspirace pro druhé nebo alespoň něco k zamyšlení.

Po narození jsme malá stvoření. Byly jsem jimi všichni a pokud byly přehlíženy, opomíjeny a neuspokojeny naše potřeby, nejen ty základní, jako je potrava, klidný spánek, pocit bezpečí, ale i teplá náruč a projev lásky jen z čisté existence že jsme...pokud nedojde k naplnění těchto potřeb, které si mi sami nemůžeme zajistit, dojde k tomu, že mi sami nabudeme dojmu, že nic nepotřebujeme. Obranný mechanismus zafunguje tak, že se od všeho, co potřebujeme tzv. odřízneme a stanou se z nás necitlivý a nevnímavý individualisté. V dospělosti pak ani nevíme, co to je mít nějakou potřebu. Jedeme jako stroje bez vnímání sebe, natož abychom byli schopní vnímat potřeby druhých a naplňovat je Láskou, soucitem, laskavostí a tolerovat a milovat lidi takový jací jsou. Nejsme schopni uvědomovat si podstatu jednoty a jsem slepí ve všem, co se kolem nás děje. 
Zkusme se dívat kolem sebe a jen pozorovat okolí a zkusit napomoci druhému (sobě) si ty jeho potřeby uvědomit. Jakmile budou uspokojeny jeho potřeby, bude je schopen naplňovat druhým. Sama vím, že to není jednoduché, ale málo kdo si uvědomuje, že odříznutím se od svých potřeb a emocí spjatých s jejich nenaplněním se člověk odřízne i od prožívání všeho krásného. Nejde neprožívat smutek a zároveň se radovat. Nejde neprožívat bolest, ale cítit euforii, nejde neprožívat nenávist a přitom milovat. Jakmile není rovnováha v těchto polohách, člověk nežije. POUZE PŘEŽÍVÁ. Člověk není schopen si uvědomit, že tomu tak je, vše je skryto hluboko v nevědomí a jen přes návrat do středu bolesti je cesta ven, cesta ke světlu, k životu, k radosti, k Lásce. Znovu si prožít to bytostné chybění a jako dospělý jedinec si tyto potřeby naplnit a nezůstávat v roli oběti.

K lepšímu pochopení přikládám svůj příběh. https://psychologie.cz/cesta-do-stredu-bolesti/

Článek je staršího data a za tě 6 let se událo hodně. Moji maminku miluju a náš vztah je budován na nových základech. Poslední puzzle stále chybí, ale můj život je přesto naplňující. Ano, mužská náruč mi občas chybí , ale věřím tomu, že až dojdu do okamžiku uvědomění proč se tak děje, tak i to poslední puzzle zapadne kam má a můj příběh bude pokračovat . Třeba v příštím článku s názvem Cesta ZE středu bolesti. 
Pokračování mé cesty najdete na mém webu.

Isabel

 

—————

Zpět