PRÁCE NA SOBĚ NESE OVOCE

07.08.2018 13:49

To, že pochopíme (znovuprožijeme, přenastavíme) co se dělo nám nebo našim rodičům v prenatálním období a následném nastavení jejich životů, nám pomůže pochopit další naše postoje, které nám brání naplnit svoji spokojenost a najít vše po čem toužíme.

Před rokem a půl jsem byla na semináři práce s vnitřním dítětem. Zapisovala jsem si své myšlenky při této práci a teď si je četla a našla propojení toho, co jsem zažila na víkendu u Ivety Havlové, který vedla s jejím partnerem Karlem na konci července.

Vše se poskládalo, pěkně to zapadlo a uvolnilo se. Velký kus práce za sebou a velký krok kupředu a teď jen pozorovat jaké změny to přinese. I malé krůčky, viděny jako velké NIC se v nás kumulují a pokud neusneme v pochopení, ovoce se dostaví.

 

Popíšu vám svůj příběh pro lepší pochopení.

Moje maminka před mým narozením přišla o miminko. Bylo to v pátém měsíci, takže už byla holčička tvorečkem větším. Protože už se starala o mého brášku, tak mamka zvedla necky s plenkami a cítila jak se něco utrhlo. Celý měsíc ležela v nemocnici a miminko se rozhodlo odejít. Následoval porod mrtvého miminka.  V této chvíli se v mamince odehrál proces, který měl velký vliv na vše co se dělo po něm a velký vliv na její život a velký vliv na ten MŮJ.

Vše co teď popíšu se děje na nevědomé úrovni. Proto si spousta lidí nedává do souvislosti prožité situace s prožíváním těch dnešních. 

Mladá maminka, která přišla o dítě, v sobě tuto ztrátu udusila. Její obranné mechanismy ji tak “zachránily” před velkou bolestí ze ztráty. Tím ale všechny tyto pocity bolesti, zmaru i viny (byla líná plenky nejprve z necek vyndat) uspala, aby mohla žít dál a starat se o malé dítě, které bylo již na světě. S těmito negativními emocemi ale uspala a pohřbila i ostatní pocity s pozitivní polaritou jako je láska, pozornost, cit, prostě vše, co by potřebovala nejen pro sebe, ale i pro další narozené miminko. MĚ.

 

Není totiž možné prožívat jen jednu část emocí. Uspat bolest a přitom se radovat z plných plic. Není to možné. Existence jednoho bez druhého není možná vzhledem k dualitě polarit emocí. Naším problémem je však prožívání a setrvávání dlouho dobu v jedné z těchto polarit. Buď nenávidíme a chceme si tu energii udržet co nejdéle, protože pustit jí by byla ztráta a za ní nemáme náhradu, nebo chceme setrvat ve stavu, kdy je nám fajn.  Tím ale odmítáme vidět další emoce, které v tè chvíli existují, a tím se dosáváme do zmatku v emocích. Každá emoce je správná, pozitivní i negativní, je důležitá jen její intenzita a délka trvání. Měli bychom se snažit o prožívání v rovnováze, aby naše výkyvy v emocích se více blížily středu než sínusoidě s vysokými hroty.

Když mě mamka čekala, tak i já jsem se chtěla narodit dříve a tak mamku okolo 6 měsíce zašili. Porod prý pak proběhl rychle a já se narodila bez jakékoli pomoci, což se mi dříve zdálo jako pozitvní.

Vzhedem k tomu všemu co už o vlivu vnějšího prostředí na tvořící se plod vím, mě zajímalo, proč jsem se chtěla narodit dříve, i když jsem ještě nebyla vyvinutá natolik, abych na světě existovala bez pomoci. Důvodem tohoto pochopení byl pocit prázdnoty, který jsem cítila od svého dětství. I ve chvílích, kdy jsem měla všeho dotatek. Už od malička jsem měla pocit, že jsem adoptovaná i když tomu žádný zjevný důvod nenasvědčoval.

 

Vše co popisuji je můj osobní náhled a vše dává smysl mně. Každý si musí najít své vlastní propojení společných nádob, které byly našimi prožitky odděleny.

 

Postupem času a zkoumání možných úhlů pohledu a vhledů jsem došla k názoru, že pokud jsem se  chtěla narodit dříve, tak jsem k tomu měla důvod. Bylo to MOJE ROZHODNUTÍ. V tom mi však bylo zabráběno. Umělý zásah do sledu dění. Tím, že mi v tomto rozhodnutí zabránili mi do mé DNA otiskli  informaci, že MÁ ROZHODNUTÍ NEJSOU SPRÁVNÁ. (I když by mě mé předčasné narození ohrožovalo na životě). S tímto razítkem v mé genetické základně jsem žila prakticky celý další život. Vždy jsem dělala co mi řekli ostatní. Vše se započalo samozřejmě v rodině při výchově, kdy povinnosti byly důlěžitější a naplňování potřeb druhých bylo povýšeno nad uspokojení těch mých osobních.

Každý jedinec je jediněčný a i jeho potřeby nejsou stejné. Nemáme všichni hlad ve stejnou dobu a ani necítíme potřebu objetí v ten stejný čas. Děti mají tuto potřebu obzvláště vyvinutou a pokud maminka není k dispozici, když potřebují, následky jsou bolestné. Dítě přestane věřit, že je milováno, že je vítáno, že mu bude vyhověno a hlavně  zažívá pocity strachu o život a to doslova. Nezná nic jiného než byt se svou mámou ať už  9 měsíců v bříšku či po narození. Chce být jen s ní, protože nevníma oddělenost. Cítí se její součástí. Psychologie osobnosti uvádí, že dítě začíná tuto oddělenost vnímat okolo 3 roku. Začne vnímat, že jeho ruka není součástí celku s maminkou a že je samostatně existující. Učí se pomalému odpoutávání se, aby obstálo v životě. Potřebuje však stále cítit, že se k matce může kdykoliv vrátit, jako do prostoru bezpečí. U chlapečků je toto odpoutávání se zvlášť důležité, neboť se tak pomalu utváří vzorec pro vztah s budoucí partnerku. Proto se říká, že by matky měly okolo 3-4 roku pomyslnou pupeční šňůru začít odstřihávat, aby tak tento proces nabil zdravého vývoje.

Já jako malé miminko jsem tyto odstřihnuté emoce  vnímala  už v bříšku. I když se maminka na mě těšila a jméno měla vybrané ještě  než jsem vůbec vznikla, přesto ve mně její nezpracované zážitky zanechaly stopy. Když se vrátím k tomu jednomu a tím je vědomé rozloučení se ztrátou, ke kterému nedošlo, nemohlo dojít ani k vytvoření PROSTORU pro novou bystost, která se chystala zrodit. 

Nejprve je potřeba pustit staré, aby mohlo přijít nové. Ve všech směrech. 

 

Všichni se tak zasekli v procesu ztráty a jak už jsem popsala výše, nebylo možné mě přijmout tak, jak by nová bytost potřebovala. 

Vše se ukázalo na konstelačním víkendu u Ivety a Káji, kdy jsem opět uviděla svojí mámu jak se zasekla v této časové stopě, v dětské energii, která měla vliv i na další prožitky v oblasti intimity, které se chtě nechtě týkají i mě. 

Již jednou v minulosti (cca před 4 lety) nás konstelace zavedla na tuto ztrátu a já poprvé viděla svojí mamku brečet. Ano nebyla to ona fyzicky, ale její energii jsem cítila silně. Bylo potřeba se k tomuto tématu vrátit , neboť tenkrát jsem řešila vztah k matce (motivem bylo pochopení proč jsem v posledních 15 letech trpěla vážnými zdravotními problémy) a teď jsem řešila vztah k mužům. Jak vidíte, zdánlivě odlišná témata, souvislost však dosti podstatná. 

Prvotní vztah matky k dítěti a naopak, určuje vztahy budoucí. Jak moc jsme byli syceni Láskou a jak moc jsme citově strádali se odráží na tom, jak moc budeme sami sebou ve vztahu k druhým.

Mé vztahy s muži byli do jisté míry vždy povrchní, i když jsem to tak nevnímala. Dnes to zpětně vidím jasně. Nemohla jsem se intimně hlouběji angažovat, strach ze ztráty a opuštění byl natolik silný, že mě držel v bezpečné vzdálenosti, i když jsem toužila po opaku. Má energie chtění být s druhým byla tak silná, že jsem si vybírala typy, které mi ukazovali přesně to, kde byl můj deficit a vybírala jsem si muže nedostupné. Živila mě prakticky jen touha po nich, ale dál jsem se dostat  nemohla bez pochopení pospojovaných nádob. Zatoužila jsem to vše pochopit a najít příčinu toho, proč nejsem schopná najít osobu, která by pro mě byla tou, která naplní mé zdravé sny. Tím, že jsem začala chápat systém zrcadlení, kdy to co vidíme na druhých se týká nás samých, viděla jsem, že muži co se nehrnou do intimních a hlubších vztahů vlastně ukazují můj postoj k partnerství.

Až když jsem pomalými krůčky začala pozorovat  situace a to co ve mně emočně  vzbuzují, teprve pak jsem mohla jít hlouběji do sebe a nahlédnout vzorce chování, které mi bránily se přiblížit a to nejen k mužskému pohlaví.

Díky pochopení toho, že nevědomě zasahuji do prostoru druhého (přebírám jeho iniciativu a nevědomě tlačím), muže, tím nevytvářím prostor sobě se svobodně rozhodnout co chci a co nechci, nejsem schopná žít svůj život svobodně bez napětí, které přicházelo s každým vztahem. Přebírání zodpovědnosti za pocity druhého, neustálá potřeba péče o druhého/druhé , žití života partnera a další a další roviny, které jsem já nebyla schopná uvidět a uvědomit si. Cítila jsem jen nepříjemný pocit, že není vše tak, jak by asi mělo být, když mám partnera. Byla jsem stále nespokojená a vnitřně zmatená a stále jakoby na značkách, připravená k akci.

Není náhodou, že toto téma se vykristalizovalo před mými narozeninami a tento článek dopisuji dnes, kdy slavím své 42 narozeniny. 

 

Znovuprožitím matčiny ztráty v kostelačním cvičení a mým konfrontováním se s nenarozeným miminkem- tím, co mi zabíralo místo=prostor, rozloučením se s touto bytostí mohlo dojít k uvolnění prostoru pro mě a uvidění mě mou matkou i otcem, tím vším jsem se díky dalšímu cvičení rebreathing znovu narodila, podle svého tempa a svým způsobem, svou energií a bojem o život, tím vším znovuprožitkem jsem se narodila do ohromného pocitu štěstí a radosti, že teď mohu jít dál a dál pozorovat moje kroky, které jsou z větší části vědomé a těšit se, co dalšího mě v životě potká, neboť teď jsem uvolnila okovy, které mě držely v mnoha věcech a prožitcíh, po kterých jsem toužila zažívat a dělat.

 

Vše sečteno a podrženo: 

uvolnění prostoru pro mě = rozloučení se s nenarozeným miminkem / pochopení zasahování do prostoru druhého = prostor, který jsem neměla,  jsem tím pádem nemohla ani vytvořit sobě ani druhým / vším tím uvolněním jsem se znovu narodila s novou informací, která se do mé DNA otiskla stejně jako tenkrát ta původní. 

Změna je možná! 

V myšlení, v chování, v životě. Vše se děje na ůrovni buněk a  tento zápis lze přepsat .

 

 S Láskou Isabel

 

—————

Zpět